85 let od zavraždění profesora Moritze Schlicka

Dnes uběhlo 85 let od zavraždění Moritze Schlicka – spoluzakladatele Vídeňského kruhu, filosofa a vedoucího katedry „Naturphilosophie“ na Vídeňské univerzitě. K vraždě došlo 22. 6. 1936. Schlickovi bylo 54 let.
Za necelý měsíc, 12. 7. 1936, byl profesor Schlick popraven podruhé.

V plátku ‚Schönere Zukunft‘ vyšel článek, ve kterém pseudonym Prof. Dr. Austriacus napsal:
„[…] Žid se rodí jako odpůrce metafyziky a miluje logiku (logicismus), matematiku, formalismus a pozitivismus ve filosofi – jinými slovy, všechny charakteristiky, které v nejvyšší míře ztělesňoval i Schlick. Rádi bychom zdůraznili, že jsme křesťané žijící v křesťanském německém státě a je jen na nás, abychom určili, která filosofie je dobrá a vhodná.[…] Ať si Židé ponechají své židovské filosofy ve svých vzdělávacích institucích. Místa na katedře filosofie Vídeňské univerzity v křesťansko-německém Rakousku by ale měla být obsazována křesťanskými filosofy.“ 1)

Moritz Schlick nebyl Žid. Moritz Schlick byl Němec, který se narodil v Berlíně. Za ženu měl Američanku, Blanche Guy Hardy, která byla dcerou pastora. Ve vyostřené nacionální atmosféře ale stačilo naznačit, že se s těmi nehodnými Židy, kteří zamořují svými nevhodnými názory intelektuální atmosféru Vídně, přátelil.


Profesor Schlick nebyl bezvýznamný akademik. Doktorát dokončil pod vedením Maxe Plancka (Ano, TOHO Plancka!). Katedru „Naturfilosofie“ před ním vedli Ludwig Boltzmann a Ernst Mach. Profesor Schlick byl uznáván ve světě, několikrát mu bylo nabídnuto místo na prestižní univerzitě v jiné zemi, ale Schlick se zamiloval do předválečné Vídně. A ta se mu stala osudnou.

Od roku 1924 byl Moritz Schlick jedním z organizátorů neformálních schůzek, které lze považovat za zárodek Vídeňského kruhu. Ve vídeňských kavárnách nebo v Matematickém institutu se začaly scházet osobnosti, které po celé 20. století zásadním způsobem přispívaly do debat o možnostech a hranicích logiky, analyzovaly výstavbu formálních i přirozených jazyků, vyhranily se proti nesmyslným metafyzickým konstrukcím, kvaziteologickým spekulacím, heideggerianskému mysticicmu a pokusily se učinit z filosofie a jejích poddisciplín přísnou racionální vědu, která se vyjadřuje jasně, bez zbytečných neologismů, bez nesmyslů-významu prostých výrazů a neuniká k mnohoznačným hegeliánským duchem říznutým deskripcím. Společně se Schlickem se k pravidelným diskuzím scházeli Gödel, Hahn, Menger, Neurath, Carnap, Frank, Randová a mnoho dalších. Vídeňský kruh čile spolupracoval s Hansem Reichenbachem a jeho Berlínským kruhem („The society for empirical philosophy“) a za zmínku stojí, že v roce 1929 proběhlo setkání Vídeňského kroužku v Praze. A myšlenky Vídeňského kruhu ještě před válkou začaly cirkulovat v Evropě i v USA. V Oxfordu A. J. Ayer způsobil po svém návratu z Vídně poprask dílem ‚Language, Truth and Logic‘, které vyšlo v roce 1936, obešlo se bez dobové akademické hantýrky a zřetelně odkazuje k myšlenkám Vídeňského kruhu. Významný americký filosof W. V. O. Quine pobýval ve Vídni v roce 1932, a i když ideje Vídeňského kroužku později kritizoval 2), pomohl mu Vídeňský kruh nalézt odborná témata, kterými se pak Quine zabýval celý život.

Zpátky ke Schlickovi.
Moritze Schlicka 22. 6. 1936 zastřelil Johann Nelböck. Nelböck Schlicka nenáviděl už dlouho. Počátek jeho nenávisti se datuje do roku 1928, kdy se Nelböck zamiloval do Silvie Borowecké. Borowecká ho odmítla a podle Nelböckovy pozdější výpovědi mu naznačila, že má jistý zájem o (ženatého) profesora Schlicka. Nelböck v roce 1931 Sylvii citově vydíral tvrzením, že zastřelí Schlicka a pak sebe. Borowecká Schlicka varovala, Schlick varování uvěřil, oznámil celou záležitost policii a Nelböck byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, kde mu byla diagnostikována „schizoidní osobnost“ a „mentální nestabilita“. Nelböck měl další důvod, proč Schlicka nenávidět. A kromě nenávisti ke Schlickovi se u něj rozvinula i nenávist k celému novopozitivistickému programu, kterou veřejně demonstroval na přednášce „Kritika pozitivismu“. Když Nelböck nebyl v roce 1935 přijat na místo učitele, které mu bylo předtím nabídnuto, v jeho mozku i za tento neúspěch mohl profesor Schlick, který se měl údajně prostavit proti jeho přijetí. Toto obvinění nebylo nikdy prokázáno.


Před 85 lety v 9:15 Moritz Schlick dorazil na univerzitu, kde na něj čekala plná posluchárna studentů. S nimi se ale Schlick už nesetkal. Na schodišti na něj čekal i Nelböck. „Teď ty bastarde dostaneš to, co si zasloužíš“ byla poslední slova, která na tomto světě profesor Schlick slyšel. Nelböck několikrát vystřelil a zasáhl Schlicka čtyřmi kulkami. Jak prokázala pitva, dvě kulky zasáhly srdce. Moritz Schlick byl na místě mrtev.


V roce 1937 byl Nelböck odsouzen k deseti letům vězení. Nelböck byl natolik chytrý, že při soudním slyšení nepřiznal osobní motivy, ale tvrdil, že ve Schlickovi zasáhl proradnou židovskou filosofii, která rozežírá Rakousko zevnitř. Nelböck dostal jen 10 let a podle různých svědectví s ním někteří členové soudu v stále houstnoucí politické atmosféře sycené přednacistickým třeštěním sympatizovali.


Po anšlusu Rakouska hitlerovským Německem začal být Nelböck považován za vlastence, jehož pohnutky k činu „byly striktně a nezpochybnitelně nacionální“ a Nelböck „byl veden nepotlačitelným antisemitismem“. V říjnu 1938 byl Nelböck podmíněně propuštěn na svobodu. Vrah Nelböck zemřel přirozenou smrtí v roce 1954 ve Vídni.


Druhý vrah, nám z úvodu známý Prof. Dr. Austriacus, se ve skutečnosti jmenoval Johann Sauter. Také filosof na Vídeňské univerzitě, údajně stoupenec Kanta, ale ve skutečnosti nacista a obdivovatel totalitní ideologie Othmara Spanna. Spann společnost považoval za vyšší a cennější stupeň života, než jsou nahraditelní lidští mravenci, kteří ji tvoří. Obhajoba nezpochybnitelně nacionálního a antisemitského činu, která přispěla k Nelböckově propuštění, vzešla ze Sauterova pera.


Tragická smrt profesora Schlicka symbolicky předznamenala smrt kosmopolitní a multikulturní předválečné Vídně. Posloužila jako varování pro další členy Vídeňského kruhu, z nichž mnozí skutečně byli Židé, kteří teprve nyní pochopili, že situace je vážná, a emigrovali. Myšlenky Vídeňského kruhu, které z velké části vzešly z anglosaské racionálně-empirické tradice, se také přes emigranty, kteří nalezli azyl hlavně v USA a Anglii, do anglosaské tradice navrátily a tvoří stále živé podloží (post)analytické filosofie, která se stala jedním z nejvýraznějších myšlenkových proudů 20. století. A z mého pohledu je (post)analytická filosofie jediným oprávněným dědicem étosu evropského osvícenství. Většina emigrantů se do Vídně už nevrátila. A bez nich se do poválečné Vídně předválečný intelektuální a kulturní kvas už také nevrátil. Za krátkodobé podlehnutí lidovým vášním, intelektuální malosti a nacionalistické omezenosti se platí provinčností a nevýznamností.


Je trochu paradoxní, že Moritz Schlick, muž, který stál u zrodu Vídeňského kruhu a kterému je věnován manifest Vídeňského kruhu z roku 1929, nebyl celkovým duchem manifestu a dikcí některých pasáží manifestu nadšen. Asi proto, že manifest z velké části pravděpodobně koncipoval „rudý“ O. Neurath. „Rudý“, protože Otto byl extrémní a nekonformní levičák.
S těmito větami z manifestu, které sem dávám na jeho památku, by ale asi profesor Schlick neměl problém souhlasit v každé fázi svého intelektuálního zrání a snad by mu stále připomínaly předválečnou Vídeň, jeho intelektuální souputníky a jejich kolektivní zápal „pro věc samu“.


„[…] Ve vědě nejsou žádné „hlubiny“, vše je na povrchu: vše prožívané tvoří složitou, ne vždy prohlédnutelnou a často jen v jednotlivostech uchopitelnou síť. Vše je lidem dostupné; a člověk je mírou všech věcí. Zde se ukazuje spřízněnost se sofisty, nikoli s platoniky; s epikurejci, nikoli s pythagorovci; se všemi, kteří zastávají pozemské bytí a pozemskost.

Vědecký světový názor nezná žádné neřešitelné záhady.3)


1) Můj překlad citací z anglicky psané knihy Edmonds, D.: The Murder of Professor Schlick: The Rise and Fall of the Vienna Circle.

2) Hlavně v článku „Two Dogmas of Empiricism“. (Quine, 1951)

3) Vědecké pojetí světa – Vídeňský kroužek. Citováno z českého překladu v Fiala, J.: Analytická filosofie, první čítanka, 2006, s. 21.

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s