O (ne)praktičnosti filosofie.
Dnes je zase ten den, ve kterém se narodil Ludwig Wittgenstein (1889) a podle starého kalendáře také David Hume (1711). Nebudu se dnes vypisovat o vlivu, který na mě v různých obdobích mého života měli. A jaký vliv na mě David Hume stále má. O vlivu Wittgensteina naleznete přesdílený příspěvek níže. Kromě doporučení jedné pop knihy bych také rád zmínil, jak vám Hume pomůže v běžném životě, a zareagoval tak na skeptiky, kteří tvrdí, že filosofie je nepraktický koníček, který v běžném životě neuplatníte. Drazí přátelé, není to pravda. Hume vás vyseká i z ošemetných situcí. Tento rok jsem si Huma nechal na závěr emailu, ve kterém jsem argumentoval, proč nebudu riskovat, že povezu autem dítě, které občas v autě zvrací. Tatínek dítěte, který před tím mnohokrát v nepravidelných časových intervalech o tomtéž stále dokola debatoval s Petrou, argumentoval tím, že poslední rok jeho dítěti špatně nebylo. Jako coup de grâce celé mé odpovědi zaznělo, že se odvolává na „mýtus indukce“ a že by ho David Hume za to nepochválil. Z faktu, že dítě tento rok nezvracelo, neplyne nic pro situaci, jestli jeho dítě bude nebo nebude zvracet při další jízdě.
Sebekriticky jsem dodal, že stejného omylu se dopouštím já, protože po jedné jízdě s jeho dítětem a několika dalším kolujícím historkám předpokládám, že se bude situace opakovat, ale že raději risknu tento „mýtus indukce“, než že bych riskoval hloubkové čištění celého interiéru auta.
Celý předchozí email byl postaven jako důkaz, že z věty „jestliže platí pro všechna x – je li dítě(x), pak nejsemRádžeVAutě(x), ale nejsemRádžeVAutě(x) neimplikuje (neníVAutě(x)), protože pak bych nevozil ani vlatní děti. Pouze pro všechna y jestliže(y), zvracíVAutě(y) striktně implikuje ((neníVAutě(y)). Ale to neznamená, že jsem si zasedl zrovna na jeho syna.
Nebyla to nejlépe strávený sobotní večer, ale na rozdíl od předchozí emocionální argumentace Petry, která ke kýženému výsledku nevedla, mi tatínek na mou nabídku, že mu problémy indukce vysvětlím ještě osobně, odepsal, že už moje důvody pochopil a že mu to bohatě stačí.
Snad jsem vás přesvědčil o tom, jak je důležité míti Huma jako ten pověstný meč stále při sobě 🙂
A ještě slíbené doporučení na nějakou literaturu. Jak píšu níže, z Witgensteina se stala ikona, která vystupuje i v pop kultuře.
Minulý rok jsem mj. přečetl knihu s roztomilým názvem WKF – Witgensteinova knihu faktů, kterou napsal Ladislav Čumba. Kniha je zábavnou sbírkou faktů (nejen) o Wittgensteinovi a jeho příbuzných.
Jestli vás také v napínavém souboji státu s velkopodnikatelem a velkopodvodníkem Stehlíkem, který v devadesátých letech zakoupil deník Práce a v něm použil snad všechny demagogické triky k obhajově svých aktivit v Poldi Kladno, nejvíc zaujalo, proč se Poldi jmenuje zrovna Poldi, možná jste si dohledali, že Poldi dostala jméno po Leo(poldi)ně Wittgensteinové. Její manžel, Karel Wittgenstein, vlastnil huť Poldi od roku 1889. No a Leopoldina s Karlem měli jistého syna Ludwiga. A ten se narodil také v roce 1889. Náhoda? Samozřejmě, nechoďte na mě s tím vaším obehraným „Náhoda? Nemyslím si.“ a s magickým myšlením vůbec, ale zábavná souhra faktů to je. A zaujala vás ta pěticípá hvězda u závodu Poldi? Mysleli jste si, že ji instalovali komunisti při nějakém socialistickém obřadu, kdy se v hutích podkuřovalo papalášům ze SSSR? Prý ne, pěticípá hvězda už za Wittgensteina symbolizovala člověka a jeho schopnosti. A jestli jste něco z toho nevěděli, v knize WKF najdete takových zajímavostí mnohem více.
===========================================
Z roku 2022
Dnes uběhlo 134 let od narození Ludwiga von Wittgensteina (26. 4. 1889).
„I když už dávno nejsem obdivovatelem Wittgensteinova učení, Wittgenstein je jeden z lidí, kteří mě zásadním způsobem ovlivnili a bez nadsázky se podíleli na totální proměně mých zájmů a mého vidění světa.
Poprvé jsem na Wittgensteinovy myšlenky narazil někdy v 17 letech ve (skvělém) Anzenbacherově Úvodu do filosofie.
O Wittgensteinovi bylo v knize jen málo, jeho výroky působily podivně hutně, enigmaticky, provokativně, ale ne nesmyslně.
Circa rok poté, těsně po maturitě, jsem sehnal nějaké přeložené stránky z Traktátu Logicko-Filosofického.
Nepochopil jsem ani první stránku Traktátu. To byla dost frustrující zkušenost. Z různých studií a metastudií k Traktátu jsem vytušil, že tady se už bez matematiky neobejdu. Protože jsem matematiku na gymplu z větší části ignoroval a četl si pod lavicí jiné věci, které mě v té době zajímaly, a něco málo jsem se donutil naučit před písemkou o přestávce, když už hrozilo, že bych propadl 🙂, doučil jsem se za pár dní středoškolskou matematiku. Konečně jsem ji potřeboval. I tak bylo zřejmé, že na Traktát tahle triviální matematika nestačí. Tady někde jsem nastoupil cestu, na které jsem nastudoval, co se jen dá třeba z matematické logiky.
Jen s malou nadsázkou by se dalo říci, že většina mých znalostí z matematiky/logiky je jen vedlejším efektem snahy přečíst si Wittgensteina.
A později pochopit třeba dílo Rudolfa Carnapa.
Asi málokdo může sebevědomě prohlásit, že Wittgensteina pochopil. I když to někdo prohlašuje, stojí za to položit mu doplňující otázku, jakého Wittgensteina má na mysli. Wittgensteina I nebo Wittgensteina II? (Viz níže).
Také kvůli Traktátu jsem se dostal k analytické filosofii, k Vídeňskému kroužku, ke Quinovi, Davidsonovi, Goodmanovi, Searlovi, Strawsonovi, Austinovi, Popperovi a dalším úžasným lidem. K opravdovému výkvětu lidské inteligence. K lidem, které obdivuju a kteří mě naučili myslet. Do té doby jsem jen „imitoval“ myšlení, jak vás to naučí škola. K lidem, kteří vám potvrdí, co jen matně tušíte. Lidské vědění se nedá dělit a dělení na humanitní a přírodní vědy je dobře míněná metodologická pomůcka, podle které se dobře dělají třeba učební plány, ale kvůli které máme bohužel „profesorky a profesory“ filosofie, kteří vůbec nechápou analytickou/nekontinentální filosofii. Asi mnohdy nechápou ani tu kontinentální, ale ta se dá snáze okecat (korektně se tomu říká „interpretovat“, „tančení s ostatními v hermeneutickém kruhu“, „subjektivní předporozumění“ apod.).
Kvůli Traktátu jsem musel nastudovat mnoho s Traktátem úzce nebo jen volně a pak už jen asociativně souvisejících témat. Když jsem Traktát nakonec (snad) pochopil, moje očarování těmi zaklínadly, které Wittgenestein nikde detailně nevysvětluje, pominulo a hlavní sdělení Traktátu mi nepřijde moc silné. Intelektuálně poctivější mi přijde rozpracování některých Wittgensteinových myšlenek u raného Carnapa. Jen Carnap nedokázal a asi by ani nechtěl vytvořit dílo, které v některých pasážích provokuje svou nedovysloveností, a proto ani nepůsobí jako poetické sdělení na jistý druh intelektuálů, kteří mají nedovyslovenost rádi, protože mezery ve výstavbě díla rádi vyfutrují vlastním slovním salátem.
Zájem o svět, kde se skutečně myslí, kde se lidé snaží skutečně řešit problémy, a ne jen oslňovat slovním gejzírem své studenty a následovníky, mě už nikdy neopustil.
V komentáři u Petra Fischera se Jakub Horak ptal na Wittgensteinovo učení a na jeho osobnost.
Stručné (a nutně hodně zjednodušující) komentáře dávám i sem, když už jsem rozdělení na „Wittgensteina I“ a „Wittgensteina II“ zmínil.
„Jak už tu naznačoval Petr Fischer, u Wittgensteina badatelé rozlišují dvě období, která nazývají Wittgenstein I a Wittgenstein II.
A ne, Wittgenstein nebyl zrovna milý člověk. Např. k nešťastnému F. Waismannovi se zachoval dost špatně.
Vlastní děti neměl, ale vzdal se rodinného majetku (Wittgensteinové byli jedna z nejbohatších rodin ve Vídni) a učil po první světové válce děti „na základce“ v jižním Rakousku.
1) Wittgenstein I (období Tractatus Logico-Philosophicus) navazuje na Russella a propracovává jeho korespondenční teorii pravdy a snaží se popsat spojení mezi elementárními fakty a elementárními větami („svět je souhrn faktů, ne věcí“ ) („vyjádřením faktu je smysluplná věta“ ) apod.
Tato jeho práce měla velký vliv na vznik Vídeňského kroužku, i když sám Wittgenstein tvrdil, že ho členové VK nepochopili. Traktát později obhajoval jako dizertační práci v Cambridge, kdy zkoušejícím Moorovi a Russellovi na konci téhle frašky bohorovně řekl něco ve smyslu „vím chlapci, že Traktát stejně nikdy nepochopíte“. Nebyl to moc příjemný člověk. 🙂 A přitom jen díky dobrozdání Russella mohl už dříve Traktát vyjít. Nejcitovanější jsou poslední věty Traktátu, které varují, že celý předchozí text je jen pomocný žebřík, který musíme odhodit, a slavná věta „o čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet“ je varováním, že skutečně důležité životní otázky (pro Wittgensteina asi etické otázky a otázky po smyslu života“) nelze smysluplně položit ani zodpovědět, i když jde o důležitější problémy, než jsou problémy řešené v celém Traktátu. Traktát má strukturu podivného „matematického důkazu“.
Wittgenstein II) Tak se souhrnně nazývají práce, které byly vydány až po Wittgensteinově smrti. Nejvýznamnější z nich jsou asi Filosofická zkoumání. Wittgenstein II se postupně zcela rozešel s Wittgensteinem I a zůstal mu jen zájem o jazyk. Teď už ale Wittgenstein nehledá elementární vyrazy a elementární smysluplné věty, ale, hodně zjednodušeně řečeno, tvrdí, že význam nějakého výrazu se dá určit (ale ne natrvalo zafixovat) jen z jazykové praxe. Stejně jako tahy jezdcem pochopíme jen při sledování jeho interakce s dalšími figurami v celé šachové partii, tak význam slova před námi vyvstane účastí na jazykové hře v každodenní praxi. Pozdní Wittgenstein je ale spíš mystik a z jeho učení dají odvodit i zcela kontradiktorické názory, jak dokazují různí Wittgensteinovi fámulové.
Jako fun fact bych ještě dodal, že Wittgenstein opravdu nebyl úplně „nice guy“ a jeho jméno, zcela vytrženo ze souvislostí, je používáno jako symbol.
I u nás.
Třeba v roce 2014 vydal Pavel Kolmačka básnickou sbírku „Wittgenstein bije žáka“. 🙂“
Život po Posterous 